17 měsíců prázdnin, epilog

17. srpna roku 2020 objevila hlídková loď kosmické patroly neznámý koráb v sektoru 289-14. Pološílená posádka, kterou okamžitě internovali, tvrdila, že jsou na cestě od roku 1972. Na dotaz, jak se celou dobu udrželi při životě, ukázali kosmonauti zděšené hlídce polovinu sežraného velitele, jakéhosi šerifa Akčildeje s tím, že – jak patrno – mají zásoby na dalších sto let !!

--- K O N E C ---

Sepsáno kolektivně někdy okolo roku 1972....?

17 měsíců prázdnin, kapitola sedmá - Mauglí

Kruh se svíral stále úže. Nastalou situaci řešil každý po svém. Zambezi využila jakoby s nebe spadlého publika a začala předčítat další kapitoly ze svého pronásledovaného románu. Zbytku osadníků to výjimečně nevadilo, zaujali kruhovou obranu kolem místního „vodovodu“, obranná činnost se však omezila na zpěv hymny Unionu.

Jediný, kdo si patrně uvědomoval vážnost situace, byl Petöfi.  Éeh…..…  vykročil směrem k neznámým, několikrát škytl a pokračoval: “Jsme – škyt – inteligentní bytosti z planety Země… „ a pokusil se podat ruku nejbližšímu sloupu pouličního osvětlení.

Výsledek obdobných zákroků byl jednoznačný, během asi 17 minut se všichni ocitli v místnosti, která nemohla být ničím jiným než šatlavou. Dříve, než se mohla kohokoliv zmocnit depresivní nálada, vydal se Zub s Dědkem na průzkum. Objevili, že se jedná o vysoce kulturní věznici, z běžného zařízení tu byl zastoupen například „ vodovod“, takže velkolepá chálovačka mohla pokračovat. Zub záhy upadl na Slíva s prosbou, zda by se nemohl proměnit v krásnou žínku. Podobné touhy se zřejmě zmocnily i Petöfiho. Uchopil za ruku Dědka, kterého oslovoval střídavě Dano, Zdenko a Káťo, načež se ho pokusil poslintat. Zajímavá soutěž se rozvinula v rohu místnosti, kde se Robert, Mauglí, Káda a Hrdíšek sázeli, kdo dokáže déle stát. Jediný Akčildej měl zachmuřenou tvář. Při sledování všeobecného veselí totiž usoudil, že se osadníci radují ze znovuzrození Velké party a popíjejí na počest šerifa, který vymyslel celý ten báječný plán kosmického výletu. Bohužel svoji grandiózní myšlenku neopomněl sdělit ostatním, takže si nyní třel četné pohmožděniny, přemítal o nevděku národa a drbal se zády o zeď.

            To byla ovšem chyba. Řeklo by se, že věznice budou bohatě předimenzovány, ovšem místní architekt s něčím takovým, jako je Akčildej, počítat nemohl. Zeď zapraštěla a Akča se vyvalil ven. Potěšeni vývojem událostí rozhodli se i ostatní změnit lokál. Do čela velkolepého tažení se postavil Petöfi a tak se nikdo nedivil, když je s ranním úsvitem pozdravil známý obrys černého jehlanu.

            Noční putování přineslo částečné vystřízlivění a tak se osadníci rozhodli k poradě. První přednesli své návrhy Zambezi a Akčildej. Jejich společný ekonomicko-kulturní plán přestavby planety byl však zamítnut, obyvatelé by ji patrně záhy opustili. Záměry užšího kruhu Unionu najít si útulnou jeskyňku poblíž pramene a dožít své životy v poustevnickém rozjímání také nedošly širší odezvy. Petöfi s Kádou propagovali novou objevnou výpravu za účelem zjištění, jak je to vlastně s pohlavím zdejších obyvatel. Stiženi hlubokým opovržením přítomných dívek však zmlkli. Nakonec zvítězil plán většiny – objevem špiritusu je problém pohonných hmot vyřešen a proto pryč z téhle zatracené planety !!

           Hvězdolet stál poměrně nedaleko a ve stavu, v jakém jej nedávno opustili. Nutná oprava provedená Fandou a načerpání nádrží bylo dílem půl dne a tak již v podvečer zařvaly mohutné trysky a raketa se odlepila od povrchu. Jediná skutečnost všechny tížila. Podle přesného Dědkova výpočtu přistanou v Přednicích právě ve čtvrtek, kdy je v hospodě zavřeno a bude nutno jít do Čižic.

          Jinak ale čas příjemně ubíhal a koráb, vedený zkušenou Fandovou rukou, směřoval ke třetí planetě Slunce.  K tragédii došlo pátého dne letu asi v polovině cesty. Fanda na smrt bledý vyšel z pilotní kabiny a pronesl jedinou větu : „Došlo palivo“. Všichni se vrhli dozadu k nádržím, kam za letu nikdo nechodil. Tam, malebně rozložen podél stěn, spočíval kompletní Union. A chlapci skutečně vypadali na to, že vypili nádrž, která měla raketovému motoru vystačit na pět dní plného tahu………

          Hvězdolet se nikým nekontrolován řítil prostorem ……………

17 měsíců prázdnin, kapitola šestá - Petöfi

Petöfiho koncepce nakonec zvítězila a bylo rozhodnuto pokračovat v cestě. Realizace tohoto plánu však byla obtížná. Část mužstva se nemohla postavit na nohy a jít se nechtělo celkem nikomu, vůdcem pak byl ochoten se stát jen Petöfi – a k Černému jehlanu se osadníci podívat netoužili. Naštěstí dala příklad abstinující mládež vedená Ucafrnětem a karavana se dala škobrtavým krokem na pochod. Zpočátku si skoro každý vedl opičku (Dědek nejméně gorilu), ale časem se dostavilo vystřízlivění a probudil se zájem o okolí. Jenže jedinou známkou civilizace a života v něm byly stopy pásů, po kterých se ztroskotanci opět vydali. Široko daleko se táhly jen písečně duny, tmavorudé skály a nízké keře. „Je to tu jako na Sahaře“, konstatovalo zeměpisumilovné Ucafrně. „Jenže bysme potřebovali Hanzelku a Zikmunda“, povzdechl si Mauglí při pohledu na Petöfiho. Poměrně ochotně šlapali členové Unionu, kterým Petöfi slíbil, že se půjde jen tak daleko, dokud řeka špiritusu nevytvoří jezero, a odporně činorodá Zambezi, pobíhající neustále po kopcích okolo karavany. 

         „Já vidím město“, vykřikla najednou, „a ňáký lidičky a domy“. „Doufejme, že tam nemají divadlo“, zamručeli ostatní a stočili se naznačeným směrem.

Předeničtí už pomalu docházeli k tomu, čemu by na Zemi řekli předměstí, když je upoutala neobvyklá podívaná. Nedaleko totiž prudce zabrzdilo pásové vozidlo, otevřel se příkop a čísi noha vykopla na písek podivnou figuru. Neznámý se pomalu sbíral, hrozil pěstí, poskakoval a hulákal za odjíždějícími něco nesrozumitelného. Všichni se chopili svých MULTIKECŮ, ale Slív, který má nejbystřejší sluch, zavrtěl hlavou a pravil smutně: “Není třeba, to je Akčildej a strašně kleje.“

„Oni už ho snad zase odněkud vyhodili“, rozčilovala se Stánička a ostatní spustili bujarý řehot, neboť neměli tušení o nedávných Akčových zážitcích a domnívali se proto, že jde o stejný transportér, který jej unesl. „Ani voni s ním nevydrželi“, popíchla Stáničku Šiška. Zachráněný šerif líčil sice své dobrodružství značně barvitě, ale konec z něj lezl jako z chlupaté deky. Podle jeho kusých informací se věc zřejmě seběhla takto:

Loknuv si u kašny řízného koncentrátu, rozveselil se Akčildej tak, že následoval tu nejhlučnější a největší skupinu, která náměstím prošla. Když částečně vystřízlivěl, zjistil, že sedí na něčem, co vypadá jako stadion a sleduje cosi, co mu nechutně připomíná sportovní utkání. Nacamraný Akča je ovšem vždycky hovorný, takže nevěděl nic lepšího, než se chopit MULTIKECU a vyložit okolo sedícím svůj názor na podobné hemžení a sport vůbec. Chyba tkvěla v tom, že se nejednalo o obdobu fotbalu, ale o jakýsi kultovní obřad – něco jako výroční schůze; výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a osadníci ho viděli na vlastní oči.

„A kde jste se tu vzali vy“, divil se nalezenec, „podle toho, co vyprávíte, jste po těch stopách šli docela opačně?“ Nikdo neodpověděl, jen Petöfi začal soustředěně pozorovat špičky svých kanad. V následující válečné poradě zvítězil návrh, který celkem rozumně tvrdil, že ve městě, kde si nikdo nevšiml Akčildeje, se hladce ztratí celá výprava. Teorie se ukázala jako správná a Úhlavané se bez překážek dostali až na náměstí s kašnou. Místních obyvatel bylo vidět jen málo, zřejmě všichni holdovali na onom „Stadionu“ svým neznámým ideálům a tak se trosečníci volně procházeli prázdnými ulicemi. A protože ani na těch největších třídách nebylo nic, co by připomínal obchody, zahnuli bez námitek z ženské strany do spleti malinkých uliček a podloubí fantastických tvarů. Špiritusem opojením průzkumníci však často ztráceli orientaci a rovnováhu, takže labyrint chodbiček a průlezů brzy zněl nadávkami, jaké toto starobylé město jistě ještě neslyšelo. MULTIKEC tyto pestré kletby zřejmě průběžně překládal, protože každý, kdo se objevil na doslech, se zase rychle ztratil v namodralém příšeří. S jednou ukázkou zdejších obyvatel se už  osadníci setkali u Černého jehlanu, takže jejich vzhled pro ně nebyl překvapení. Zdejší sorta byla jen daleko lépe oblečena, protože se vlastním vzezřením od lidí příliš nelišila, ocitli se předeničtí dobyvatelé jako doma. O dobrou náladu bylo postaráno, neboť neustále čichající Dědek objevil další zdroj posilnění. Z kašny na náměstí vedl totiž pitivod do každé z velkých červených staveb, které zde zastávaly funkci obytných domů, každá z nich stála na jakýchsi pilotech, pod sebou měl spleť sloupů, osvětlených charakteristickým modrým světlem a malinký vodo – či spíše lihotrysk.

        Najednou se Šiška zastavila a pronikavě zaječela. Pod jedním z podloubí ležel navlas stejný tvor, jakého už jednou viděli. Tenhle byl ovšem „městsky“ oblečen, takže tomu z pouště se podobal hlavně dírou v hlavě a tím, že byl prokazatelně mrtev. Šiščin jekot však vzbudil nečekanou a nevítanou odezvu – ze všech stran se začaly rojit podivné postavy a zdálo se, že se snaží Dudlajáky obklíčit. Union, který načerpal z lihotrysků dostatek odvahy začal konat přípravy k obraně, ty však bohužel, z větší části spočívaly ve zpěvu bojové písně Union ALL Stars Piv-team válí, takže do nejbližší budoucnosti hleděli radostně pouze Petöfi a Akčildej, kterým na planetě, kde jsou mrtvoly a schůze, očividně nic nescházelo. Jenže kruh se stahoval……

17 měsíců prázdnin, kapitola pátá - Akčildej

 Akčildej šel dlouho, jeho přebytečná kila zlostně proklínala mírně zvýšenou gravitaci téhle prožluklé planety. Neutěšená krajina neposkytovala mnoho příležitostí k rozptýlení, takže šerifova nálada byla hluboko pod 0° Akčildeje. Nedokázalo mu ji pozvednout ani pomyšlení na kamarády, kteří se jistě plahočí taky a jichž se aspoň na nějaký čas zbavil. Utrmácen dorazil pozdě v noci na vrchol terénní vlny, ze které spatřil před sebou v údolí malebné seskupení světel. „Hele město nebo aspoň něco, co se mu podobá“, zabručel si pro sebe a nahlas spustil: “Vidím město veliké, jeho sláva…“, ale včas si uvědomil, že tentokrát ty jeho opičárny nemá kdo poslouchat, zmlknul a svalil se pod nejbližší trs čehosi, kde usnul jako špalek.

K podivu a zármutku všech čtenářů ho přes noc ani nic nesežralo ani jinak nezlikvidovalo – přesto však prožil Akčildej divokou noc, zdálo se mu o kupě telecích řízků a o orosených půllitrech. Když se ráno v jedenáct hodin probudil, stálo slunce v nadhlavníku a osvětlovalo malebné údolí a v něm cosi co vzdáleně připomínalo stoh po valné hromadě Unionu. Po předchozích zkušenostech Akča usoudil, že už nebude vystupovat jako zástupce cizí inteligentní civilizace, ale že se raději pokusí splynout s místním lumpenproletariátem. Do údolí se ovšem vydal s nepříjemným pocitem, že tam bude nenápadný asi jako Mauglí v mléčném baru – jeho obavy se však kupodivu nesplnily.

„Stoh“ se zblízka ukázal být pestrou směsicí prapodivných staveb, zdánlivě nakupených bez ladu a skladu. Mezi stavbami byly rozmanité úzké průlezy: jedním z nich (největším široko daleko) se Akčildej horko-těžko protáhl a vpadl přímo na jakési prostranství. Pozornost žádnou mimořádnou nevzbudil – plácek se po ránu hemžil nejrůznějšími povykujícími postavami – a Akča pochopil, že se ocitl ve svém živlu: na místním trhu. Okamžitě prohledal kapsy, ale objevil jen balíček ruletových dolarů. Bez rozmýšlení tedy namířil do otvoru, který považoval za vchod do banky. Bylo to ovšem květinářství, takže se nelze divit, že příliš neuspěl. Pokusil se sice pomocí MULTIKECU (univerzálního překladatelského stroje Petöfiho konstrukce) umluvit prodavače, že dolary jsou poukázky do právě otevřeného luxusního obchodu v hlavním městě Severní polokoule, ale jelikož neznal ani jméno města ani další podrobnosti, nebylo mu uvěřeno, třebaže barvitě vylíčil výhodnost směny normálních peněz za své valuty.  

Znechucen a vykopnut stanul opět na „náměstí“. Když se opětně prošacoval a zjistil, že kromě dolarů a své šekové knížky u sebe opravdu nic nemá, propadl kruté beznaději, protože mu bylo jasné, že ani ve skutečné bance by nedopadl líp. Ze svého oděvu také nemohl při nejlepší vůli nic odprodat – potrhané šatstvo bylo dobré leda do sběru a jediné cenné věci na něm – ručních výšivek Zuzany Paškové – se Akčildej ze sentimentálních důvodů vzdát nehodlal. Prachy ovšem nutně potřeboval, neboť na náměstí byla taky hospoda, instituce to, jak se zdá, meziplanetární – no a Akča už od února trávil ze zásob svého podkožního tuku. Posadil se tedy alespoň do stínu podezřele zapáchající knajpy a jal se přemýšlet. Probral všechny eventuality, včetně možnosti prodat své tělo, až dospěl ke smutnému závěru, že mu zbývá poslední zoufalý prostředek k získání peněz – práce. 

    Už už se odhodlával, že si půjde na oběd vydělat mytím nádobí (předpokládal, že stejně více talířů potluče a že ve vězení pro dlužníky bude baštit na státní útraty), když tu mu svitla naděje. Opodál postával hlouček čumilů před flekatým plakátem inzerujícím veliké show v místním domě osvěty, zřejmě beznadějně vyprodaném „…lístky dostali jenom prominenti, do prodeje vůbec nepřišly!“ překládal MULTIKEC tiše mrmlání davu. Podobnost čistě náhodná, pomyslel si Akčildej a přitočil se k hloučku. Vyhlédl si tvora s nejtupějším výrazem, vzal si ho stranou – a v kapse mu zachrastily první trojúhelníkové mince. Podle očekávání se dav dal celkem snadno přesvědčit, že ruletové dolary jsou vstupenkami na ono vyprodané představení a za chvíli Akčovi div neutrhali ruce. Rozprodal dokonce i svoji šekovou knížku jako lístky k stání a tak tak uchránil výpis z trestního rejstříku, který mu vypadl z šosu, a někteří jedinci ho pro jeho obsažnost považovali za hromadnou vstupenku pro zájezdy.

S utrženou měnou zapadl Akča do putyky, kde si poručil jakousi místní šlichtu a nejlevnější pití. Podivná kaše, kterou mu dali, se kupodivu celkem dala jíst a potrava jako vždy ukolébala Akčildejův nedobrý pocit, kterému se u jiných lidí obvykle říká svědomí. Koneckonců, řekl si, ti lidé o nic nepřijdou: za své poctivě vydřené peníze dostali hodnotnou valutu, která jim při eventuální budoucí návštěvě zeměkoule umožní neplácat se tam a nepodvádět jako já dnes tady a nemohou se tedy dostat do konfliktu se zákonem! Udělal jsem to vlastně pro jejich dobro, uzavřel Akča své úvahy a začal se rozhlížet po obsluze. Jeho snaha objednat si další jídlo vyzněla naprázdno, což přispělo ke zjištění, že zdejší talíře jsou pro pozemšťany poživatelné, To se už jen stěží dalo říci o drinku, který svou chutí a kvalitou „předčil“ dokonce i zkaženou kofolu zvanou Il-sano a navíc nechutně čpěl. Pochopitelně, acidum acetikum, konstatoval kapesní analyzátor. Akča si odplivl. Co asi budou ti jejich cloumáci, když tu normálně zapíjejí octem, asi sejrovka…pomyslel si s matnou vzpomínkou na film Limonádový Joe a zničeně se vypotácel z kvelbu.

Byl tak znechucen, že se dokonce vrhl ke kašně uprostřed plácku, smířen s myšlenkou na pití vody. Jaké však bylo jeho překvapení, když poznal – tentokrát bezpečně i bez kapesního analyzátoru – čistý špiritus. Po několika locích z jeho mysli zcela vymizela původní vtíravá myšlenka na rychlý, taktický ústup z místa konání večerní show. S potěšením konstatoval, že se ocitl na sice podivné ale jinak zajímavé a celkem příjemné planetě.

K podobnému zjištění dospěli i daleko odtud jeho přátelé. Ve zbytku výpravy totiž po Akčově únosu převládlo mauglíovské chápání demokracie a za nastalé anarchie se nikam nedošlo. První spor se rozpoutal po pár krocích ve stopách pásů transportéru, kdy Úhlavští spatřili odbočku ke studánce, asi 17 m vzdálené. „Voda je nejzdravější nápoj k mytí!“ vykřikovali jedni a chtěli         v čele s Efíkem z nebezpečných míst co nejdříve zmizet. Zambezi se ale dala slyšet, že by si taky jednou zas mohli umejt nohy, což zapůsobilo na Zuba, který se rozhodl své smradláky opláchnout.

Dav, uvyklý následovat příkladu jedincova, se pohnul za ním. Zub opatrně vstrčil palec čouhající z jeho špinavé fusekle do potůčku odtékajícího ze studánky, když v tom mu někdo druhou nohou podtrhl. Ztráta stability způsobila pád – jev ne vždy neužitečný, jak se vzápětí ukázalo.  Zub upad´ hubou na čumák do potoka  a zařval: „líh“. Poté už bylo slyšet jen lokání.

Několik dalších individuí Zuba následovalo, brzo však od zdroje doslova odpadli. Ostatní, namazaní zatím jen trošku, se začali handrkovat, co dál. Nutno podotknout, že jediná, kdo neustále myslel na vysvobození Akčildeje, byla Lálinka, která pro tuto ideu kupodivu nadchla i abstinující Ucafrně. Největšími odpůrci této myšlenky byly naopak různé Akčovi oběti v čele se Zuzanou Pašků.  

          Šiška moudře vyčkala dalšího výboje událostí, neboť správně předpokládala, že těžiště sporu se přesune k náležitostem podstatnějším – hleděla tedy včas vystihnout, ke kterému směru se přikloní většina.

  Původně převládal Mauglíův názor zůstat na místě a využít přírodního bohatství stavbou hospody a prodejem alkoholu. Jak ale odpadávali největší opilci, začínal mít vrch Petöfi s ideou jít dál po proudu, že tam bude třeba špiritusu víc. K tomuto názoru se nakonec připojil i Mauglí, jednak proto, že je Petöfi silnější a za druhé proto, že tentokrát měl Péťa výjimečně pravdu (řekla to.... cenzurováno). Dalo se totiž předpokládat, že na této planetě je líh stejně hojný jako na Zemi voda a že jediného praktického využití by tedy došel jako raketové palivo event. pak jako exportní produkt pro Zemi - a k tomu by byl zapotřebí přinejmenším oceán.

Mezitím se názorové rozdíly jaksi setřely, Hajzlík se bratřil s Váňou a i jinak vypukly všeobecné orchideje. Uprostřed této vřavy kázala Zambezi o důležitosti boje proti alkoholismu, tajně doufajíc, že si ji proto přece jen někdo všimne a taky ji zmermomocní. Protože však ze studánky neprýštil oslepující metanol, vyzněla její snaha naprázdno (m.j. i proto, že v extázi odhalila svoji módní fialovou podprsenku, která ještě zdůrazňovala dojem modřin na její hrudi ) – de facto tím byly alespoň částečně potřeny její hlubokomyslné úvahy o škodlivostí alkoholu a úplné ztrátě sebekontroly následkem nemírného jeho používání.

Spor utonul ve špiritusu, vše bylo zapomenuto. Pokud pramen nevyschne, nebo se nestane jiný zázrak, který by Úhlavní přátelé přiměl k vystřízlivění, nebude mít pravdu Jirka Tušek, který trapně střízliv pozoruje hemžení a drnká si ve stínu skalky na kytaru: “Na Úhlavě, v jednom bodě stojí dva tábory proti sobě….“ Opravdu ?? Co ?!!

17 měsíců prázdnin, kapitola čtvrtá - Petöfi

Po těchto slovech se rozhostilo ohromné ticho. Únos Akčildeje, vyhlídka na dlouhou hladovku a teď ještě román. První se vzpamatoval Petöfi, který po výprasku Akčovi vůčihledně pookřál a vrátila se mu dobrá nálada. „Ne, Zorko“, pravil přívětivě, „až jindy. Teď bude nejrozumnější jít po stopách transportéru, protože s tím vybavením, které máme, se rozhodně neuživíme“. 

Zambezi uraženě sbalila svůj výtvor a uložila ho do tlumoku ke slovníku jazyka českého a jinému užitečnému náčiní. Gonzales vykopl Petöfiho z čela karavany a trosečníci se opět vydali na pochod.

Daleko zajímavější byly osudy Akčildeje, unášeného obyvateli planety neznámo kam. Nebyl svázán, a tak se zájmem sledoval, jak se dva ze členů posádky snaží navázat s ním kontakt pomocí jakéhosi složitého přístroje. Velitel vozu jistě netušil, že v okamžiku kdy konečně porozumí češtině, bude ztracen. Když Akča pochopil, že se s neznámými může dorozumět, jal se hbitě vykládat stručné dějiny Osady Dudlaj. Když dospěl ve vyprávění ke story o vytvoření velké party, zpocený velitel se zapotácel a nevěřícně se otázal: “Kolik let už jste na té vaší Zeměkouli?“ Považuje tuto otázku za impertinenci a přímý útok na osadu, sáhl Akčildej do náprsní kapsy a vytáhl poslední 384 číslo Daily Dudlaye. Tohle už však bylo i na otrlého Nepozemšťana moc. „Zavřete ho někam“, zařval. „Musíme se pokusit sehnat v té výpravě někoho, kdo má zdravý rozum!“ Tato věta vzbudila v Akčovi značné veselí, ale brzy posmutněl, neboť byl svázán a vhozen do prostoru pro pohonné látky. „Tak tohle je tedy představitel cizí civilizace, řekl hořce velitel transportéru. Není bez zajímavosti, že uvažoval stejně jako Petöfi, který v tom okamžiku říkal Slávovi: „Jestli si představovali astronauta – vědce, bude pro ně Karel překvapením hotelu Zvon!! „Jsem zvědav, co budou dělat, jestli s nimi bude hovořit o životě“, přidal se k diskusi Gonzáles. Cikánka Alžběta sice navrhla, aby se pokusili Akčildeje osvobodit, ale všichni na ni vrhli jen shovívaný pohled. „Na co osvobozovat“, vysvětlil ji po chvíli Mauglí, její muž na rok 1998, „jistě ho rádi pustí sami“.

Karlovi se však v hlavě honily chmurné myšlenky, protože právě se zatajeným dechem naslouchal rozmluvě posádky pásáku. “Všim´ sis, že někdo oddělal Ylla? Mám nápad, tomu bláznovi, co jsme ho chytli by se to dalo přišít…Nesmysl, nemá u sebe zbraň, nehledě na to, že by se před hlavním koordinátorem jistě hájil nějakými těmi jejich nesmyslnými příslovími…Prostě je to cvok a nejlíp uděláme, když ho někde vysadíme….mimochodem, kdo vlastně zastřelil Ylla?..... Já, štval mě už od rána....“

Akčildejovi vyvstal na čele studený pot – hotoví Petöfiové, tohle neskončí dobře! Nemýlil se, po chvilce rychlé jízdy transportér prudce zabrzdil. Poklop nad jeho hlavou se otevřel, jeden z členů osádky ho rozvázal a odešel. Akča se okamžitě hrnul ke dveřím a viděl, že pásák stojí uprostřed komplexu podivných polokulovitých budov, napůl vyčnívajících ze země a hnědě se lesknoucích v záři zapadajícího slunce. Jeho duše čtenáře fantasťáků jásala. „Nečum, kam nemáš a vlez zase zpátky, ty se ještě projedeš“, ozval se hlas velitele. Akča byl usazen na jedno z předních sedadel a stroj opět vyrazil. Už po první minutě jízdy odprosil v duchu Fandu, protože proti tomu, co předváděl tento řidič, byla Fandova jízda projížďkou v kočárku. Po půlhodince jízdy zabrzdili elegantním smykem u černého jehlanu. Vystoupili a velitel vytáhl paprskomet. „Táhni“, pravil přívětivě a Akčildej se nedal dvakrát pobízet. Když doběhl na místo, kde byli ještě nedávno jeho přátelé, velmi se zaradoval. „Jistě nebudou tak pitomí, aby šli po stopách transportéru“, řekl si a vesele vyrazil na opačnou stranu.

17 měsíců prázdnin, kapitola třetí - Mauglí

„Jestlipak jsou tu nějaké Robčice?“ Tuto hrůznou otázku si dovolila vyslovit pouze Odarka. „Buď bez obav, jestli tu jsou, Petöfi nás tam jistě zavede“, odvětil Mauglí a uhnul šutru. „To by sis neměl dát líbit, Karle“, začal hecovat Akčildej a dostal klackem. Petöfi měl prostě špatnou náladu. Dobře si totiž povšiml Zdeninčina náhlého zájmu o Country & Western music a přišlo mu to líto. Proto při každé přátelské radě dokazoval, že naprosto není mužem ocelových nervů a když se jej Akčildej otázal, jak že to bude s plánovanými zásnubami, vyrval ze země krásnou ukázku zdejšího dřevitého porostu a jal se jej pronásledovat. „Honem poběžte, budou bít Akčildeje“, zvolal radostně Sláva a spolu se Zubem a Mauglím se rozběhli koridorem rozdupaných křovisek tam, odkud se ozývalo supění a duté rány. Když dorazili na místo, bylo již po všem.

       Akčildej právě vylézal z velkého křoviska, připomínajícího pozemský šípek a Petöfi, opřený o svůj přeražený klacek, na něj přemítavě hleděl. „Skutečně nevím, čím to je, Karle, ale připomínáš mi ježka“. Všichni se s úsměvem zadívali na ostny pokrytého Akčildeje a život se pro ně náhle stal krásným. Jen Zuzana se zachmuřila a hrozila, že ho opustí, jestliže se jich nezbaví. Ostatní dívky, poděšené představou, že by sháněl novou manželku, ho raději uvedly do původního stavu. Chopily se tohoto úkolu celkem s nadšením, jen Šiška nechápavě kroutila hlavou. „Nechápu, proč vlastně hledáme zdroje potravin“, zašeptala po chvíli Tondovi a divila se jeho odmítavému stanovisku. „Nemá rád vepřové“, vysvětlil jí Jirka, který zaslechl jejich diskusi. Vtom však již Petöfi dal pokyn k další cestě a karavana se dala na pochod, nedbajíc na zlobné výkřiky Zambezi, která psala nový román o Ucafrněti a Hajzlíkovi a za pochodu nemohla dost dobře myslet na měkká a tvrdá „y“.

Ráz pralesa se měnil. Načervenalá záře velkého, rudého slunce ozařovala skály, tu a tam vystupující na povrch. Stromy řídly, objevila se známá stepní tráva. Ale krajina byla mrtvá, bez pohybu. Jen vítr šuměl v korunách listnatých velikánů. Celek působil stísněným výstražným dojmem. Mezi kmeny začalo probleskovat světlo. Na kraji lesa se před výpravou otevřela široká, nekonečná step. Jen před nimi, v dálce se krajina mírně zvlnil a bylo možno rozeznat lesknoucí se vodní hladinu. A vpravo…“Jejka“, vydechl překvapeně Petöfi. Vpravo se ve vzdálenosti necelých dvou kilometrů šklebil obrys černého jehlanu!..

Jediný Akčildej bloumající až do této chvíle naštvaně vzadu, se příhodou rozveselil. Pokusil se ostatním vysvětlit komičnost situace, ale když mu i trpělivý Gonzales doporučil, aby si šel nafackovat, zmlkl. Výprava se jako fascinovaná dala na cestu k jehlanu. Do čela uprchla Šiška, neboť nemohla poslouchat Zambezi, která nedbajíc na tragiku situace přesvědčovala Tondu a Jiřku o nepoužitelnosti mluvnického tvaru „děti spějí“. Byla právě v nejlepším, když Šiška vpředu překvapeně vykřikla. Všichni k ní doběhli a nakupili se zmateně kolem malého dolíku. Tam, v namodralé trávě ležel na zádech s rukama rozhozenýma nejvyšší představitel místního života – obyvatel neznámé planety rudého slunce. Opaloval se, ale nevěděl o tom. Byl mrtev.

První porušila nastalé ticho Alžběta. „Je opravdu mrtvý?“, ozvala se vystrašeným hlasem. Petöfi pokrčil rameny, díra v hlavě mu připadala jako dostatečný důkaz. Než ale stačil cokoliv říct, ozval se nezvyklý zvuk. „K zemi“, zařval Buríšek, který chodí na válečné filmy. V mžiku se všichni ukryli za roztroušené balvany a ustrašeně se po sobě podívali. Kulomet se ale už neozval. Namísto něj vyrazilo zpoza jehlanu velké pásové vozidlo a blížili se k výpravě. Než se stačil kdokoliv pohnout, zabrzdilo mohutným smykem blízko nich. Akčildej, který nevydržel napětí situace, vyskočil ze svého úkrytu a patrně pod vlivem vzpomínek z dětství vykřikl: “Slavná pětko! Útokem na nepřítele – hurá!!“ Velmi rychle však vystřízlivěl, když se otevřela dvířka a z kamionu vyskákalo osm bytostí podobných neznámému. Chopily se povykujícího Akčildeje a vlekly jej do vozidla. „Družba, družba! Ljudi sú braťja!!, přesvědčoval je Akča, ale nebyl na něj brán zřetel. Dvířka zaklapla a transportér prudce vyrazil. Kamarád byl ztracen, neboť vzduchovky, které vzal ze Země místo paprskometů, ho zachránit nemohly. Výprava se smutně vydala k jehlanu. Unavení cestovatelé usedli do jeho chladivých stěn a smutně hleděli k obzoru tam, kam zmizel jeden z nich.

Poprvé od ztroskotání se všech zmocnila opravdu hluboce depresivní nálada. Zajímavým momentem bylo, že nikdo nespřádal dovážené plány na osvobození Akčildeje a touhu všech vyjádřil Fíkus slovy.“ Už abych zase seděl v Předenicích v hospodě!“ Avšak od slov k činům je daleko a tak ztroskotanci seděli a koukali do země. „Víte co“, ozval se znenadání Zambezin hlas. Přečtu vám svůj nový román. To je náramná legrace, to se nasmějete!“

 

17 měsíců prázdnin, kapitola druhá - Akčildej

„Jsme tu všichni“, opakoval hlasem ještě truchlivějším Akčildej. Pohled do tváří ostatních mu ukázal, že nikdo na něj neupírá pohled plný naděje, ale že si všichni myslí totéž. Nejenže jsme se rozcákali na kdovíjaké planetě, ale ještě ke všemu je tu s námi Akčildej. Pak začali mluvit všichni najednou. Nad ostatní chmurné prognózy vynikl roztřesený hlásek Zambezi. „Co jestli tu jsou nějací obyvatelé?“ „To mne nehryže“, odvětil okamžitě Petöfi, „Karel je jistě hladce přemluví, aby se přestěhovali na sousední planetu“. Nastávající válečné porady se zúčastnili kupodivu všichni: nebyli ještě zcela ve své kůži. Na to, že se jí zúčastnili opravdu všichni, trvala poměrně krátce, necelé dva dny a výsledek byl jednoznačný – vzít z rakety zásoby a jít hledat zdroje potravin. Při pochodu začalo být zřejmé, že trosečníci mají poněkud narušenou duševní rovnováhu – na Akčildejovy obvyklé řeči o svatbě odpověděly tři dívky nabídkou k sňatku, pročež se tento dal na rychlý útěk k blízkému pohoří. Vrátil se ovšem brzy a tvrdil, že viděl něco, co není skála a je to hrozně veliké a široké. „Tvůj stín“, navrhl Mauglí a byl odměněn kopancem. Karavana změnila směr pochodu a za chvíli stáli všichni u Akčildejem propagované zvláštnosti. Tvarem tato věc připomínala černý komolý jehlan zabořený do povrchu planety. „Co to může bejt?“, pronesl Mauglí řečnickou otázku. „Třeba pomník Akčovy neschopnosti“, přemítal Petöfi. „Jak to mojí“, rozezlil se náhle Akčildej, který právě zjistil, že ve výpravě je také jeho bývalá žena Jája. „Bacil jsem snad JÁ planetoletem o tenhle pitomej asteroid?“ „A kdopak vymyslel celej ten slabomyslnej podnik“, opáčil napadený, tj. pilot Fanda. Vzpomněl si totiž, jak Akča ještě na Zemi dával přednost pohonu gumou před fotonovým motorem. Tenkrát neprošel ani návrh Petöfiho, který žádal, aby raketa byla šlapací a šlapáním byla pověřena Lálinka. Hádající se dvojici utišila Odarka, která tvrdila, že v dálce vidí nějakou vodu. „Koupel“, zavětřil Akčildej, zařadil se do čela karavany a záhadný jehlan byl rázem zapomenut. Karlova nálada klesla opět na bod mrazu, když teploměr ukázal -8° Akčildeje a úměrně tomu klesla i rychlost pochodu. Krajina se pomalu měnila, objevovaly se keře a stromy a pod nohama šustila podivná tvrdá tráva. Všichni cítili, že rostliny zde nejsou jedinou formou života. Náhle se mezi stromy cosi mihlo. „Zbraně!“, probudila se v Mauglím a ve Fíkusovi lovecká vášeň. Ukázalo se, že Akčildej opravdu nezapomněl na nic a jen nedopatřením vzal místo vrhačů gama paprsků vzduchovky. Do čela chechtající se výpravy se zařadil Mauglí, a tak se nikdo nedivil, že po dvou hodinách se před nimi opět objevil černý jehlan.

        Zmožení trosečníci se svalili k jeho úpatí a Akčildej se ujal své oblíbené zábavy – řešení a hodnocení. Jeho půlhodinový projev shrnul Slávek slovy: „Je to v pytli“. Najednou si Fanda vzpomněl, že s sebou přece mají Univerzální Automobil, zkonstruovaný Zubem a hned se pro něj s Petöfim vrátil. Přivezli všechno, co Akča organizátor v raketě zapomněl a celá výprava se vydala na cestu. Všichni diskutovali o funkci záhadného jehlanu, když najednou Fanda zabrzdil svým typickým způsobem. Když se osadníci sesbírali ze země, zjistili, že les zhoustl a Fanda zastavil před nepropustnou stěnou.“To jsem se moc nesvezl“, pravil lítostivě Akčildej a až nerad, přece vydal pokyn k další pěší túře - Zubův Univerzální Automobil na takové překážky nebyl stavěn. Výprava se ponořila do ticha pestrobarevného pralesa. Veselé klábosení pomalu utichlo, protože karavanu vedl Petöfi a všechny napadla stejná myšlenka: „Jestlipak jsou tu někde nějaké Robčice?“